Jacques Lecoq
Narodil se v Paříži 15. prosince 1921. Od roku 1937 vyučoval tělocvik a sport. Od roku 1941 do roku 1945 byl profesorem sportovní a tělovýchovné výuky, diplomovaným trenérem francouzské Federace atletiky a plávání. Přes výuku tělesné výchovy se sblížil s Jean-Marie Contym, vedoucím profesorem tělesné výchovy, přítelem Antonina Artauda a Jean-Louise Barraulta.
V roce 1945 se poprvé zabýval herectvím společně s Gabrielem Cousinem, se kterým založil divadelní skupinu. Dále byl angažován Danielem Dasténem do společnosti „Comédiens de Grenoble“ a řídil fyzický trénink. Objevil práci s maskou a Copeauova ducha (Jacques Copeau – francouzský herec, režisér, pedagog, reformátor divadla), kterého, jak se později nepřímo ukázalo, zdědil.
V roce 1948 odjel na osm let do Itálie. V padovském univerzitním divadle vytvořil své první pantomimy. Na městských trzích objevil komedii dell´Arte. Setkal se se sochařem Amletem Sartorim a začal s ním studovat masky. Z jejich spolupráce mimo jiné vznikla „neutrální maska“. Na prosbu Giorgia Strehlera a Paoliho Grassiho se zúčastnil představení školy Piccola Teatra v Miláně. Dále se zabýval režií a choreografií vedle Daria Fo, Franca Parenti, Luciana Berio, Anny Magnani... Hledal nová gesta pro současnou hudbu, revue, operu, rozpohyboval celé chóry řecké tragédie v Syracuse.
V roce 1956 se vrátil do Paříže, aby otevřel svou školu Mim a Divadlo. Založil také svoji divadelní společnost, pracoval v T.N.P. s Jeanem Vilarem a v televizi.
Jeho škola se tak rozrostla, že se musel věnovat pouze pedagogice.
Od roku 1968 do roku 1988 byl profesorem na vysoké škole Beaux-Arts. Rozvíjel výuku architektury přes lidské tělo, pohyb a mimo-dynamiku.
V roce 1977 vytvořil L.E.M. (Laboratoř Studia Pohybu) – oddělení scénografie ve škole. Byl členem Unie Evropských divadel a byl zván do celého světa, aby řídil semináře a dával konference, mezi něž patří také známá konference-představení „Vše se hýbe“.
S cílem konkretizovat pedagogiku Jacquesa Lecoqa vznikla úzká dvouletá spolupráce (1997 a 1998) s Jean-Gabrielem Carassem, Jean-Claudem Lalliasem a Jean-Noelem Royem a vyústila ve vydání knihy Le Corps Poétique (Poetické tělo) a v realizaci dvou 45-ti minutových filmů vysílaných francouzskou televizí. Několik dní před svou smrtí (19. ledna 1999) ještě učil ve své škole.
